Loretánský kostel je poněkud skryt v zadní části areálu poutního místa. To je také důvod, proč si Pražané a návštěvníci hlavního města většinou hned nevybaví, jak vlastně kostel v Loretě vypadá zvenku. Jeho průčelí je v těsné blízkosti Santa Casy v loretánském nádvoří a jeho boční stěny můžete vidět prakticky pouze z loretánské zahrady, která aktuálně není celoročně veřejnosti přístupná. Možná proto si většina lidí vybaví spíše překrásný rokokový interiér kostela, než jeho architekturu.

Do stavebního vývoje Pražské Lorety zasáhla v 1. pol. 18. století významná rodina architektů – Dientzenhoferové. Starší Kryštof započal dvoufázovou přestavbu kostela a navrhl západní průčelí celého komplexu, které po jeho smrti r. 1722 dokončil s drobnými úpravami jeho syn Kilián Ignác (je také autorem řešení terasy s balustrádami před průčelím). Kryštofův nevlastní syn J. J. Aichbauer dokončil r. 1735 závěrečnou přestavbu kostela, kterou financovala (stejně jako většinu vnitřního vybavení) Marie Markéta hraběnka Waldsteinová, roz. Czernínová z Chudenic.

K vysvěcení došlo 7. 6. 1737, ale práce v interiéru pokračovaly až dokonce r. 1738. Hlavní oltář zdobí údajná replika renesančního obrazu (snad z okruhu F. Lippiho) Adorace Ježíška v tepaném rokajovém rámu a plastiky sv. Josefa, Jáchyma, Boha Otce a andělů z ruky M. Schönherra (1701 – 1743). V chóru jsou umístěny dva postranní oltáře sv. Felicissima a sv. Marcie s velkými relikviářovými vitrínami.

Protějškové boční oltáře v lodi nesou prvotřídní rokokové malby sv. Apoleny a sv. Agáty z ruky A. Kerna (1709 – 1747), které po stranách doplňují rovněž velmi kvalitní sochařské dvojice andílků od R. Prachnera.

Původní varhany mistra L. Spiegela, pořízené nákladem Eleonory Karolíny hraběnky z Lobkowicz r. 1718 nahradil v letech 1734-38 nový nástroj mistrů F. Katzera a K. Weltzera z Králík. Fresky Narození Páně a Klanění sv. Tří králů jsou dílem J. A. Schöpfa (1702 – 1772) a kvalitativně nedosahují úrovně malby třetího klenebního pole nad chórem se scénou Obětování Krista v chrámu, která vyšla z ruky V. V. Reinera (1698 – 1743).